Hráč: Tara

Fc: Maisie Williams  

Lasička 
15 let
chudina 
zlodějka 


 Příbuzenské vztahy nemá 


 Životopis:
Říká se, že nejstarší lidské vzpomínky spadají zhruba ke třetímu roku života. U některých lidí je to ještě dál, u některých naopak. Lasička říká, že si nepamatuje nic z toho, co bylo před tím, než ji našel Runa v jedné tmavé úzké zapadlé uličce Krysí díry, vyděšenou, zmrzlou, špinavou a hladovou. Bylo jí nejspíš kolem pěti let. Když byla malá, Runa jí o tom dni vyprávěl často. Někdy i každou noc před spaním. Trvala na tom. Raději chtěla slyšet tohle než pohádky. A on jí vždycky vyhověl. Našel ji tam, schovanou v maličké díře ve zdi po vypadaných kamenech. "Myslel jsem si, že se tam schovává nějaká zatoulaná kočka! Ale ne! Nebyla to kočka! Byla to malá lasička!" říkával vždycky a ona se smála. Vytáhl ji ven. Byla vyhublá a vyděšená, po těle měla všude spoustu modřin. Ale neplakala. Na to často vzpomínal. Ne. Lasička neplakala. Nikdy neplakala. Ani tenkrát, ani nikdy jindy. 
Runa měl několik možností, jak s ní naložit. Mohl ji prodat. Na světě je spousta hnusáků, co by za malou opuštěnou holku zaplatili zlatem. Spousta překupníků pro bordely, kteří by zaplatili ještě víc, aby na ní mohli alespoň pár let vydělávat. Mohl ji tam prostě nechat svému osudu. Ale neudělal ani jedno z toho. Něco v ní ten den viděl. V jejích očích. Snad v tom, že neplakala. Vzal ji k sobě. Postaral se o ni. Postupně ji učil všechno, co sám uměl. Hráli spolu karty celé dlouhé noci, dokud se její rychlé prsty nenaučily sešvindlovat partie snad ke všem hrám. Ošetřoval jí nové a nové modřiny, když se učila skákat přes kanály, šplhat po stěnách, běhat po těch nejužších římsách a bezpečně skákat z velkých výšek. Štval na ni psy, když ji učil se skrývat, splývat se stíny, stát se jedním z nich. Ovazoval jí prsty, když jí učil vrhat noži tak dokonale, že nakonec byla schopná trefit nejeno
 m krysu spěchající do kanálu, ale i mouchu sedící na zdi. Naučil svoji malou Lasičku šermovat. Naučil ji krást. A taky ji dal to nejcennější. Dal jí jméno. Erin. Ano. Tak se jmenuje. Erin Lasička. 
 
Psychika: 
Během pěti let se z Erin stala dokonalá zlodějka. Byla rychlá, nenápadná, tichá a drobná. Vešla se do skulin, kam by se Runa ani jeho halamové nikdy nevešli. Dokázala odemknout zámky, na které by si jen tak někdo netroufl. A jako malé nevinné dítě se dostala tam, kam by oni nikdy nemohli. To všechno ji naučil. A když uměla tohle... Začala se učit sama. Spousta tajemství i příležitostí se ukrývá ve stínech. A ve stínech obchází nejrůznější lidé. A někteří lidé jsou hnusáci. Někteří lidé jsou nebezpeční. Někteří jsou otravní. Nebo prostě jen... Nepohodlní. Za dalších pět let se Erin naučila zabíjet. 
Poprvé zabila člověka, když jí bylo 12. Byla to žena. Byla vysoká, štíhlá, měla oblé boky a velká prsa. Zářivě zlaté vlasy dlouhé až do pasu. Její smích zněl jako nějaká zapomenutá šťastná vzpomínka. Nehodila se tam, ani v nejmenším. Nikdy by tam nevkročila. Nebýt jeho. Přišla za Runem. Přišla do jejich doupěte. Svlékla se a byla hrubá. Chtěla ji odehnat. Ale tohle měl být její večer. Chtěla hrát karty, blbnout s nožem a poslechnout si svůj příběh. Nechtěla poslouchat přes zeď steny nějaké zlatovlasé kurvy. Přišla si pro ní, když se žena šla opláchnout. Tu noc ji Runa naučil něco nového. Jak se zbavit těla. A že krásné zlaté vlasy se dají prodat.
Lasička nikdy neplakala. Ani tehdy. Ani nikdy jindy. 

Obecně téměř nikdy nedává najevo jakékoliv emoce. Jediný, u koho si to sem tam dovolí, je Runa. Jsou přeci rodina. Erin ví, že se o nich mluví jako o otci a dceři. Nikomu to nevymlouvá. Proč taky. Ale ani s ním nikdy nemluví o tom, co se stalo než ji našel. Zůstává to jednou velkou záhadou. Je jí jasné, že Runa pochybuje o tom, že si to doopravdy nepamatuje. Ale nevyptává se. A ona ho má za to ještě o něco radši. 
Peníze ani zlato pro ni nikdy nic neznamenaly. Ani hezké šaty a ozdoby. K čemu by jí v Krysí díře taky byly. Ale ví, že Runa si na to potrpí. A že rád zlato hromadí. Má moc rád svoje poklady. A ona mu je získává. Pro ni je to jenom hra. Zábava. Jestli je nebezpečné, tím lépe. Nepotřebuje peníze, ale i ona má ráda nějakou odměnu. Nejčastěji zbraně. Vrhací nože, dýky, malé jednoruční nenápadné meče. To je její. 
Pro většinu lidí by byl asi život tam dole noční můra. Pro Lasičku ne. Je to její domov a její vlastní malé království. Když byla malá, Runa jí vyprávěl příběhy o tom, že jednoho dne tomu všemu tam dole budou vládnout. Společně. On jako král a ona jako jeho královna. Ani tyhle příběhy nezapomněla. A taky mu je nikdy nezapomene připomenout, když ji naštve, nebo když zase přitáhne nějakou hloupou naivní cuchtu až k ní domů, do jejich Doupěte. Už není dítě. Teď už mu do všeho mluví mnohem víc. Ale ví, že jejich hádky jsou taky jen pro zábavu. Přese všechno a všechny, ať se stane cokoliv, Runa je to jediné, co má. A ona to jediné, co má on. 

Osobní proroctví: 
 

,,Zatracené duše odhalí co je největším pokladem."

© 2019 by Sera. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now