Hráč: Sera
FC: Oksana Butovskaya
Lorette de Chevalièr
22 let
nižší šlechta, užívá titulu 'Dame'
členka královské divadelní společnosti
Jacqueline de Vivonne - teta
Alain de Vivonne - otec
Clarisse de Vivonne - matka, rozená de Sévigne
Emannuel, Frédéric, Henri - sourozenci, dva mladší a jeden starší bratr
Dorian de Chevalièr - manžel
Životopis:
Lorette přišla na svět jako druhý potomek, a jak se později ukázalo jediná dcera, do poměrně harmonického manželství. Samozřejmě, že stejně jako bratři strávila přinejmenším tolik času s chůvou jako s rodiči, již od dětství ale byla věčný uzlíček rozesmátého štěstí a tak ji to nikterak nepoznamenalo.
Mimo nutných lekcí v chování, jazycích, společenských dovednostech i vedení vlastní domácnosti se jí dostávala nejen spousta prostoru pro toulky s bratry v Avrances i okolí, ale i na umění. K tomu vždy po praktické stránce vždy tíhl víc její otec než matka, která byla od prvního dne kdy Alainovy obrazy uviděla jeho věrnou fanynkou, takže díky umělecky zaměřeným aktivitám měla, a stále má, hezký vztah i s ním. Neshodli se však na druhu uměleckého vyjádření. Zatímco Lotin otec sahá po paletě a barvách, ona sama raději volí inkoust. Snad už od doby co se naučila psát se jí po pokoji začaly kupit listy papíru popsané básničkami i povídkami.
Nebylo proto příliš překvapivé, že se během dospívání začala ochomítat kolem dobrovolnického divadla ve městě. Nemohla hrát, samozřejmě. Nejspíš by jí to její stydlivost nedovolila ani kdyby mohla, ale psát divadelní hry jí dovolili. A Lorette byla naprosto a nevýslovně šťastná, i když se něco takového nejspíš na dívku jejího postavení nehodilo.
Díky divadlu se seznámila i s Dorianem a téměř okamžitě si padli do oka. Oba dva byli bláznivými snílky, nejprve na tajných a později i oficiálních setkáních si předčítali poezii a byli si stále blíž. Zásnuby nikoho v jejich okolí nepřekvapily, zdály se být logickým dalším krokem, stejně jako sňatek, který následoval. A všechno bylo perfektní. Dokud nezačala válka.
Jako mnoho dalších mladých mužů byl i Dorian povolán, jen necelý půlrok po jejich sňatku. Jen malou, poměrně chabou útěchou bylo, že Lorette získala možnost jak své myšlenky odvést od obav o milovaného muže. Díky jedné ze svých her dostala možnost připojit se ke královské divadelní společnosti, odcestovat do Paříže. Něco takového se neodmítá.
U dvora strávila tři roky, jen se sporými zprávami o svém muži. Nejprve to bylo těžké, časem… časem to bylo jako kdyby Dorian nikdy nebyl. Z neudržované lásky se pro Lorette stalo přátelství, z něj nakonec jen vzpomínka, známost. A z Doriana znovu cizí muž. Pak navíc přišly zprávy o králově smrti, o moru… a spolu s nimi i návrat jejího manžela. Měl štěstí, nebyl ve válce vážně zraněn, nebyl nakažen. A přesto nebyl tím, kým byl když odjížděl. Stejně jako se změnila Lorette změnil se i on a jejich vztah nebylo možné jednoduše navázat tam, kde skončil. Pokoušeli se o to následující dva roky, během kterých byl i Dorian z aktivní služby přeřazen do paláce, jako člen stráže. Nešlo to, stále nejde… Lorette se jím cítí kontrolovaná, omezovaná a nepochopená. Tuší z něj nejasnou výčitku a přitom vlastně neví, co jí vyčítá.
Teď se oba dva vrací s hrstkou ostatních, královnou a několika dalšími dvořany do svého rodného města. Loty doufá, že to by jim mohlo pomoci obnovit zašlý vztah a že ze všeho špatného co se ve světě děje, by mohlo vzejít něco dobrého pro ni.
Psychika postavy
Loty by bylo možné popsat jako téměř neúnavný a stále se proměňující chumel dobré nálady a nevyčerpatelné energie. Jistě, i ona má dny kdy není zcela sluníčková, snaží se ale své případné chmury nešířit na ostatní a většinu svých problémů si řeší hezky sama, za zavřenými dveřmi. Ve svém vystupování není natolik diplomatická jak by nejspíše měla být, ale většinou je u ní okolím tato drobnost přehlížena díky jejímu uměleckému zaměření, případně nenápadně odsuzována jako ‘otravný excentrismus’. Díky své povaze a tomu, že zatím v životě neprošla žádným výrazným zklamáním je navíc poměrně otevřená a důvěřivá, velmi rychle navazuje přátelství a nedělá jí problém jako o příteli uvažovat i o někom, koho zná jen pár hodin nebo minut. Vždy jednoduše od ostatních očekává jen to dobré a zdá se, jako by se jí dvorské pletichaření nedotýkalo. Těžko říci, zda ho záměrně ignoruje, nebo je zkrátka moc naivní an to, aby se do něčeho podobného zapojila.
Na světě tedy není moc věcí, které by jí na pihovaté tváři tvořily vrásky. Jistě, jako každý se bojí ztráty svých blízkých, zároveň si ale uvědomuje, že dříve či později je nevyhnutelná. Nikdy se zatím ovšem sama se smrtí nesetkala a doufá, že k tomu ani nedojde. Neumí bojovat, pohled na krev jí není zrovna příjemný, i když z něj neomdlévá a už samotná představa toho, že by někomu vzala život je v přímém rozporu se vším, čemu věří. Jejím druhým, jaksi hmatatelnějším a bližším, strachem je pro ni tedy aktuálně to, že její manželství skončí skutečně nenaplněné - po citové stránce, i po stránce potomků.
Ve vzácných chvílích, které se jí podaří uloupit si jen pro sebe se věnuje své největší vášni, psaní a divadlu. Tajně sama zkouší a přehrává své scénáře, vybírá látky na kostýmy, plánuje rozvržení scény… utíká do odlehlých koutů parku nebo jiných klidných míst, kde prožívá své vlastní dramatické příběhy. Je to pro ni jen další ze způsobů, jak se vyrovnávat s realitou, která není vždy tak růžová, jak by si tahle mladá šlechtična přála.
Protože nikdy nezažila finanční nedostatek, nemají pro ni peníze příliš velkou hodnotu. Snad právě proto nemá problém někdy téměř bláznivě rozhazovat. Nikdy se příliš nezajímala o charitu jako takovou, pokud by ale měla příležitost, nejspíš by se do něčeho podobného zapojila se stejnou energií, s jakou se pouští i do všeho ostatního.