Medicína

„Oproti válce, v níž člověk může alespoň statečně padnout, není při moru léku ani útěchy. Ke všemu tomu neštěstí se ještě druží, že neznáme příčinu a původ nemoci. Avšak ani nevědomost, ani sám mor si nezaslouží tolik nenávisti jako tlachání a chvástalství lidí, kteří třebaže tvrdí vše, nevědí nic, jejichž ústa, byť uvyklá lhaní, nakonec rovněž mlčí. Opovážlivost, jak odpovídá jejich paličatosti, je zprvu otevřela, ale jejich vlastní údiv je nakonec umlčel.“

     Absolvent studia filozofie a medicíny byl po mnoha letech nákladného studia přijat do nejprestižnější kategorie osob. Mnozí působili na panovnických dvorech, při biskupských stolcích a také ve službách bohatých měšťanů. Univerzitně vzdělaní lékaři zaujímali nejvyšší posty, následováni zkušenými chirurgy a konečně po nich byli barbíři a ostatní různí praktici, mezi nimi bylináři a lékárníci.  Vztahy mezi nimi nebyly často jednoduché, šlo většinou o kompetenční spory ve smyslu kdy, kdo, koho a za kolik by měl léčit. Samozřejmě hranice mezi lékaři graduovanými a lékaři s nedokončeným univerzitním vzděláním nebo dokonce samouky byla tehdy neurčitá.  Je přirozené, že univerzitně vzdělaní lékaři si osobovali právo nejvyšší autority, alespoň v otázkách teoretických. 

     Obecné označení physicus nebo medicus nemuselo nutně označovat graduovaného lékaře a pro výkon této funkce nebyl ani takový stupeň vzdělání vyžadován. Titul doctor odkazoval na osobu s univerzitním gradem, avšak nikoli nutně v oboru lékařském. Titul magister zase odkazoval na univerzitně vzdělanou osobu či učitele. Graduovaný lékař se pak označoval titulem magistr, doctor nebo profesor a zpravidla s přívlastkem medicine. Dnes platí, že elitní lékař je specialista erudovaný v konkrétní oblasti lékařské vědy, dříve naopak platilo, že čím více elitní lékař byl, tím více byla jeho praxe všeobecná.

     Jaké byly hlavní povinnosti dvorního lékaře, demonstruje příklad popisu práce královského lékaře na dvoře anglického krále Eduarda III.: „Jest jeho úkolem rozprávět s jídlonoši, komořími i dalšími sloužícími, jakož i s mistrem kuchařem, a podílet se na rozhodnutích o tom, která jídla a nápoje jsou pro krále nejlepší…Stejně tak klade se mu za úkol zkoumati, zda by kdokoli u dvora onemocněl leprou nebo morem, aby mohl vládce ochránit před stykem s ním, dokud nebude opět zdráv, nebo aby ho včas od dvora izoloval.“ 

     Většina lékařů byla i v 16. století přesvědčena o správnosti aristotelské teorie čtvera tělesných šťáv spojených se čtveřicí živlů – ohněm, zemí, vzduchem a vodou. Nemoc podle nich vznikala z důvodu vážné nerovnováhy těchto šťáv. Církev jako strážkyně středověkých dogmat trvala na tom, že nemoc je nadpřirozeným Božím trestem

           Lékaři spolupracovali s různými prověřenými a proškolenými pomocníky, mnohdy odborníky, kteří jim například připravovali léčiva či pomáhali při výkonech a také spolupracovali s lékaři negraduovanými či dokonce s léčiteli. Nedílnou součástí dobové léčby byly konzultace lékařů s astrology či alchymisty. Tato úzká spolupráce zejména s chirurgy, lazebníky a ranhojiči byla nutná. Osoby vzdělané v léčení jiným způsobem, neuniverzitním, byly také účastny léčebného procesu, ale hlavní slovo měli zpravidla lékaři. Co chybělo negraduovaným lékařům či léčitelům ve smyslu vzdělání a dokladu o něm často nahrazovali vysvědčeními od úspěšně vyléčených pacientů nebo dekretem z měst, kde úspěšně působili. 

Ambroise Paré (1510-1590)
Paré je známý jako „otec moderní chirurgie“. Pracoval jako lékař ve Francii na královském dvoře a také na vojenských bojištích, kde se stal odborníkem na ošetřování válečných zranění. V té době se amputace ošetřovaly horkou smolou nebo vroucím olejem, tak to dělal i sám Paré, nicméně se stalo, že v jednu chvíli nebyly olej ani smola po ruce, a tak si namíchal směs vaječného žloutku, terpentýnu a růžové vody. Jeho pacienti, takto ošetřeni, se uzdravovali rychleji než ostatní. „Přísahal, že „nikdy už nebude možné tak krutě pálit nebohé postřelené“, a prohlásil: „Já jsem obvázal zranění a Bůh ho vyléčil“. Dále pak také vyrobil náhradní končetiny pro amputované a vyvinul i náhradní oči (skleněné) a zuby.

semena, květy

protibakteriální - rány, trávení, tvorba mléka, hleny - dýchací cesty

Anýz vonný
(Pimpinela Anisum)

listy, plody

močové cesty, trávení

Brusnice brusinka (Vaccinitum vittis-idaea)

květy

zažívání, křeče, odřeniny, dutina ústní, spáleniny, uklidnění

Heřmánek pravý (Matricaria reculita)

listy, nať

menstruační bolesti, silné menstruační krvácení, náchylnost k potratům, přechod

Kontryhel obecný (Alchemilla vulgaris)

kořen s oddenky

nespavost, stres, neurózy, migrény, menstruační bolesti

Kozlík lékařský (Valeriana Officinalis)

nadzemní část

trávící ústrojí, migrény, lokální anestetikum, antiseptikum

Máta peprná
(Mantha piperita)

kořen

chronický kašel, záněty dýchacích cest

Oman pravý
(Inula helenium)

nadzemní část

dna, revma, močové cesty, snižuje chuť k jídlu

Svízel syřišťový
(Galium verum)

nať

močové cesty, ledviny, průjmy, pomáhá se srážlivostí krve

Vrbnice bílá
(Persicaria lapathifolia)

kořen

protizánětlivý, dýchání, trávení, ledvinové a močové kameny

Bedrník obecný
(Pimpinella saxifraga)

listy, květy

nechutenství, trávení, zácpa, podpora srdce

Čekanka obecná (Cichorium Intibus)

listy

nechutenství, nespavost

Chmel otáčivý
(Humulus lupulus)

listy, nať

ledviny, krvetvorba, bolesti kloubů

Kopřiva dvoudomá (Urtica diaotica)

nadzemní část

nespavost, nervové vyčerpání, migrény, trávící ústrojí, nechutenství

Levandule lékařská (Levandula angustifolia)

nadzemní část

zažívání, dýchací cesty, uklidňění, migrény

Mateřídouška obecná
(Thymus serpyllum)

nať bez dřevnatých částí

ledviny, močové cesty, prokrvení končetin, omrzliny, hojení ran

Přeslička rolní (Equisetum arvense)

list

podporuje pocení, trávící trakt, ledviny, močové kameny, ústní dutina, hojení ran, ekzémy

Šalvěj lékařská
(Salvia officinalis)

nať, květ

močové cesty, nespavost, imunita

Vřes obecný
(Valluna vulgaris)

listy

močové cesty, otoky

Bříza bělokorá
(Betula pendula)

listy, nať

trávení, neurozy, kašel, křeče

Dobromysl obecná (Origanum vulgare)

listy, nať

horní cesty dýchací, trávení, hojení ran

Jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata)

oddenek, kořen

mast - otoky, záněty, tlumení bolesti, zacelování ran

Kostival lékařský (Symphytum Officinale)

kořen

žaludeční vředy, zácpa, obtížně se hojící rány, ekzémy

Lopuch větší
(Arctium lappa)

květenství

spáleniny, ekzémy, hojení ran, detoxikace jater, žlučníku

Měsíček lékařský (Calendula officialis)

šípky

vitamín C, infekční onemocnění, dýchací cesty

Růže šípková
(Rosa canina)

rozkvétající nať

deprsese, nespavost, nervové vyčerání, žaludeční vředy, zažívací potíže, poáleniny, puchýře

Třezalka tečkovaná (Hyperium perforatum)

květy

močové cesty, revma, dna, hojení ran, vyrážky

Zlatobýl obecný (Salidago virgaudea)

© 2019 by Sera. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now