World Without End

Hráč: Sera

Fc: Colin O'Donoghue  

​

Runa

přibližně 30 let

chudina

zloděj, překupník, informátor...

​

na svou rodinu si nepamatuje

​

Životopis: 

Určitě se někde narodil. Někdy. Nejspíš to nebylo ve Francii, podle toho s jakým přízvukem původně mluvil a v troskách jaké lodi byl nalezen. To už ale trochu předbíháme…
před téměř patnácti lety, nedaleko Zátoky slz, moře zase jednou vydalo trosky nešťastné lodi. Polámané stěžně, zbytky nákladů kožešin a kůží, roztrhané plachty. To vše přilákalo, jako ostatně vždycky, mrchožrouty v lidské podobě. Sběrače, zlodějíčky, nejnuznější z nuzáků obývající Krysí díru. A právě jeden z nich si všiml, že mrtvola chlapce na pomezí věku mezi dítětem a mladým mužem se nějak podezřele hýbe. Dokonce dýchá! A za takovou mrtvolu - tedy v tomto případě živolu - se platí o moc lépe, než za promáčené kožešiny.
Tak podruhé začal Runův život, prodaný jako mizerný sluha Krysímu králi, starému zloději který žil už více ze své pověsti než ze skutečných loupeží a obíral své mladší druhy o podíly z jejich lupu. Bezcenější než kus hadru, využívaný ke všem pracem a pochůzkám, na které se králi nechtělo. Nebyla to hezká léta, ale Runa, pojmenovaný podle kousku vyřezávané kosti, kterou měl na šňůrce kolem krku, je přežil. A Kdysí král ne. Ať žije spravedlnost. Tedy nedá se říci, že by na smrti starého zloděje měl své aktivní přičinění, vše zvládla obyčejná nemoc, ale to neznamená, že z ní nemohl mít radost.
Navíc mu tenhle fakt, krom konečně získané svobody, umožnil i něco docela jiného. Rozhodovat a jednat za sebe. Zastoupil Krysího krále v jeho řemesle, ponechal si jeho kontakty, známosti… a aby si zabezpečil jejich spolupráci, přestal od nich vybírat původně zavedené poplatky. To se ostatním podvodníkům, zlodějům a překupníkům líbilo. Moc líbilo. A když přece jen někdo začal moc brblat záhadně za pár dní zmizel. Runa nikdy nepřiznal, ale ani nepopřel, že by měl v těhle zmizeních prsty.
Během té doby se stala ještě jedna důležitá věc. Získal dceru. Tedy, většina obyvatel Krysí díry si myslí, že jde o jeho dceru. A buďme upřímní, pro malou Erin je to jen dobře. Hezká děvčata to mezi chudinou nemívají jednoduchá a je jedno, jestli je jim pět nebo patnáct let. Lasičce v tu dobu necelých pět bylo. A podle toho co Runa zjistil, ji prostě jednoho dne někdo poslal do tunelů, doufajíc, že už se nevrátí. Stálo tak před ním dítě, ale také rozhodnutí o tom, jestli u sebe malou nechá, zkusí ji někomu prodat, nebo ji strčí na starost místním mnichům. Rozhodl se pro to první. Nelitoval. Většinou.
Od té doby však ve stokách uplynulo hodně vody a v životě Runy času. Moc se toho nezměnilo. Některé kontakty vymizely, jiné se objevily. Zestárl, získal víc rozumu a ostřejší lokty. Lasička vyrostla do věku, kdy od ní sem tam odhání vlezlé nápadníky… protože on ji teď potřebuje soustředěnou a pro sebe. Do města jim totiž přijela příležitost, která se nebude jen tak opakovat. 
 

Psychika postavy

Na světě existují už na první pohled přátelští, milí a důvěryhodní lidé. Runa mezi ně nepatří. O jeho přátelskosti a milém chování nemůže být pochyb, z jednoho prostého důvodu - prakticky žádné neexistuje. Jistě, dokáže s někým ztratit pár slov a najdou se dokonce i čestné výjimky, ale není to něco, co by praktikoval běžně a ke všem. Nemá důvod, nikdy ho neměl a nejspíš mít nebude. K čemu si hrát na to, že je svět hezké místo?
Kupodivu tenhle jeho přístup neodrazuje všechny. Snad by bylo možné říci, že jistou sortu individuí o přitahuje. Runa tedy ani zdaleka není zahořklým samotářem. Obklopuje ho určité charisma, které mu umožňuje chovat se tak nevybíravě a hrubě jak se mu zrovna hodí a přitom se nemuset obávat toho, že by zůstal sám. Ostatně, spoléhá na to, že nikdy sám nezůstane. I kdyby všichni ostatní odešli, má Erin. A tu by raději zabil, než ji nechal aby ho opustila. Všechny ostatní vztahy - přátelské, pracovní i milenecké - už od samotné chvíle kdy vznikají převážně považuje za dočasné. 

Pokud má nějaké cíle a plány, mimo těch zjevných jako získat co nejvíce majetku, vlivu, vyhnout se zákonu a přežít, nechává si je pro sebe. To mu ale nebrání v tom, aby jako figurky po šachovnici nepostrkoval každého, kdo se nechá k tomu, aby svých vytyčených plánů dosáhl. Jen jim to neříká. Je to tak lepší. Pro něj. A nejspíš i pro ně.
Jedna z mála sil, které na světě uznává jsou peníze. Není zcela prodejný, ale vše má svou cenu a zlato vydrží déle než sliby, čest nebo šlechtické tituly. Také, podle něj, více zmůže. Nerozhazuje a nerozdává milodary, dokáže ale poměrně dobře odhadnout kdy se mu vyplatí nějakou tu minci (nebo i celý měšec) pustit správným směrem. Dokonce občas i proto, aby někomu zachránil život. Jen není dobrý nápad za takovým gestem hledat nezištnou dobrotivost… i když by vás nejspíš dokázal přesvědčit, že na oplátku nebude nic, ale skutečně vůbec nic chtít.

Krom peněz je tu pak samozřejmě ještě smrt. Ta je ovšem na jeho vkus trochu moc definitivní, připravuje ho o možnost dotyčného nějak lépe, více, častěji, znovu využít. Sám se k tomuhle řešení neuchyluje příliš často, na druhou stranu nemá nejmenší problém po něm sáhnout. Pro mrtvé, ani ty které by mohli ostatní považovat za jeho blízké, netruchlí. Co bylo už prostě není a to je vše. Že by byl až tak bezcitný? Rád ostatní v tomhle dojmu zanechává, ba podporuje. O to snáz se mu pak lapají rybičky, které získají dojem že právě pro ně a k nim trochu citu projevil. Do jaké míry je to ale skutečné… zkuste se ho zeptat. Nebo možná raději ne. Možná se raději ptejte jeho malé Lasičky, ale tak, aby vás neslyšel.